Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předchozí deska cílila na již skoro zapomenuté emoce spjaté s reinkarnací starých HELLOWEEN. S výjimkou titulní skladby se ale nakonec ubírala svým vlastním směrem a nepochybně šlo o zajímavou nahrávku. Aktuální počin zavání o trochu víc esencí PINK CREAM 69 a PLACE VENDOME. To není nic překvapivého. Zatímco na předchozím albu se Kai Hansen autorsky podílel na více jak polovině skladeb, na „Light of Dawn“ podepsán není a převážná většina písní pochází z autorského pera Dennise Warda. Hansen měl v posledním roce spoustu práce se svou domácí kapelou, nové album, dlouhé turné, které navíc jeli společně s HELLOWEEN. Ono to na druhou stranu ani není ke škodě, v posledních deseti letech se již z jeho hudby vytratila jakákoliv invence a jen opakoval sebe či jiné. Na aktuální desce se tak jeho slyšitelného příspěvku dočkáme pouze v sólových partiích, kde se jeho strunohra nezapře.
UNISONIC byl především o návratu Michaela Kiskeho na metalové kolbiště, nepočítáme-li nějaké to hostování u Sammetha a vesměs rockové PLACE VENDOME. Osobně se mezi jeho obdivovatele nepočítám a ze staré tvorby se nejraději vracím k „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“, kde se svými výškami začal mnohem více pracovat. Ostatně i v PLACE VENDOME byl jeho hlas zcela v pořádku. Jenže Michaelův ječák je ceněný exportní artikl německé metalové scény a tak to jednoho dne přijít muselo. Aktuální UNISONIC je (naštěstí) zcela v režii Warda a závratných výšek z Kiskeho hrdla, které slyší snad už jen kytovci a netopýři, se dočkáme jen příležitostně.
Ward s UNISONIC v podstatě dělá chytrý komerční tah. Je majoritní autor hudby, ale nejviditelnější osoby jsou „maskoti“ speed metalu Kiske a Hansen. Budiž mu to přáno, s PINK CREAM 69 se nikdy nedočkal podobného úspěchu, jako jeho konkurenti. Alba „One Size Fits All“ a „Games People Play“ byla plán parádního materiálu, avšak odchod Derise byl pro kapelu hodně bolestný. Nicméně i pozdější tvorba určitě stojí za pozornost. Vraťme se však zpět do současnosti k albu „Light Of Dawn“.
Samotný rozjezd „Your Time Has Come“ jakoby z konce osmdesátých let odkudsi z Hamburku vypadnul. Dalo by se však říct, že nová deska začíná až od druhé skladby. Výstavní kousek „Exceptional“ a hned následná „For The Kingdom“ ukazují tu nejlepší tvář kapely. Hlavní přednost novinky nacházím hlavně v melodických, rockově laděných skladbách. UNISONIC pokračuje přesně tam, kde je to pro PLACE VENDOME už příliš hutné. Aktuální deska je jako PLACE VENDOME v rychlejším rytmu a s ostřejšími kytarami, to je určitě pozitivum.
Druhá polovina alba již postrádá podobný třpytivý moment jako první s „Exceptional“, ale úroveň si udržuje a v melodicko-metalové jízdě nepolevuje („Throne Of The Dawn“). U „Manhunter“ marně hledám Hansena mezi autory hudby, přestože nosný riff doslova vyzařuje paprsky gama. Jinak je to poslední zábavná věc, než album ukončí nezáživná utahaná balada.
Celkově vzato je novinka UNISONIC povedený materiál, který se příjemně poslouchá. Na zadek nikoho neposadí, ale své kouzlo má. Uvidíme, jestli bude i nějaké do třetice a jak to bude s touto „all-star“ kapelou dál. Vzhledem k úspěchu, který v současnosti zažívá, bych očekával, že se železo bude kout, dokud je žhavé.
UNISONIC podruhé. Kiske za mikrofonem, Hansen pro rychlejší sóla, několik povedených skladeb. I tentokrát je to povedený materiál, který určitě stojí za (nejeden) poslech.
1. Venite 2.0
2. Your Time Has Come
3. Exceptional
4. For The Kingdom
5. Not Gonna Take Anymore
6. Night Of The Long Knives
7. Find Shelter
8. Blood
9. When The Deed Is Done
10. Throne Of The Dawn
11. Manhunter
Pokračování skvělého debutu. Mám slabost pro Kiskeho zpěv, hudba, kterou Hansen tvoří v poslední době s GR mě už tolik neuchvacuje. Přesto mám dojem, že když se tito dva pánové dají spolu dohromady a navíc mají kolem sebe neméně dobré spoluhráče, dokáží opravdu velké věci. Unisonic naprosto splnili má očekávání, které jsem do pokračování debutu jménem Light Of Dawn vkládal.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.